Vlaju ve větru, jsem na rozcestí, jdu po duze života, který má tolik barev. Po červené – život plný lásky, po oranžové – život uzemněný, po žluté – život ve světle, po zelené – život šťavnatý, probuzený, po modré – život v nekonečnu emocí, smíchu a slz, po fialové – život ve změně a pohybu. Všechno je spojené a propojené, nic není zvlášť, nic není osamělé, to jen my se oddělujeme a ztrácíme se. Tolik lidí, přátel kolem mě, je osamělých, vyhořelých, bez energie, ve vězení vlastního života. Já vím, že je to jen mezipřistání v hlubokém údolí, odkud opět vyletíte vzhůru ke hvězdám, že to dokážete, že se rozhodnete, že tam nahoře jsou barvy duhy, že tam jste vy a vaše existence, že všechno to dole jsou jen myšlenky a strachy, která vás chtějí zlomit. Budiž to symbolem a smyslem našeho propojení, že i já jsem byla dole a vy jste byli tam nahoře ve světle. Z toho světla vykukovala vždycky natažená ruka a zářivý úsměv a pevné obětí. Já teď mám sílu nastavit křídla, kam se můžete schoulit. Je možný, že tam zase budu já a vy tu budete pro mě. Zní to možná jako klišé, ale mně je to fuk..Je skvělý si pomáhat a dělat věci pro druhý ze srdce a nikoliv ve smyslu “něco za něco”. Je skvělý se navzájem inspirovat a dávat si dary naším bytím a přátelstvím…