Už tři roky jedu stále stejnou cestou a nedávno, kdy jsem se na tu cestu vrátila, přemýšlela jsem o tom, kolik jsem toho na té cestě prožila.  Zřícenina tam stojí stále a já jsem se někdy jako ta zřícenina cítila, někdy jako pevná skála a někdy jako hromádka neštěstí. Někdy jako královna, která jede za svým králem. Někdy jako bohyně, smířená se svým osudem. Cítila jsem se na ní milovanou ženou a milující, ženou šťastnou, zklamanou a ženou plnou bolesti. Všechno se mění a má poslední cesta na ní je minulost. Brzo se na ní vrátím a nemyslím na to, jak se budu cítit. Hlavně chci na ní zpomalit a nevidět všechno jako z rychlíku. Zatančím si ráno zase v tramvaji na “Another day of the sun”, obejmu svojí duši a přijmu vše v čem jedu. To bude zase jízda :-)!