Jakmile jsem spatřila světlo světa, naskočila jsem do života a jízda začala. Když všechno zářilo novotou, byla jsem nadšená, přítomná, rozjařená, radostná a nepotřebovala si doplňovat palivo. S mým životem přišla láska ve mně a tu lásku z venku jsem potřebovala hlavně od mámy a táty.

Dnes je můj život takový rozjetý autobus, který jsem láskou vycpala, abych tam byla spokojená a šťastná. Nechala jsem do něho nastoupit všechno a všechny co tam patří. Někdo v něm se mnou jede doteď, někdo vystoupil, někdo se vrátil a někdo už se do něho nikdy nevrátí. Autobus frčí a já mu dávám směr. Někdy mě štve, že jede moc rychle, někdy moc pomalu, někdy že je prázdný, někdy, že je v něm dusno. ALE stále si v něm tvořím krásný a silný příběhy. Snažím se někdy autobus zastavit, vystoupit a pozorovat ho z venku a nadhledu. A co pozoruju na sobě? Že čím jsem starší, tím se autobus řítí stále větší rychlostí.

“Naplňte svůj autobus láskou a vším, co si jenom dovedete představit, protože to co žije v představách, se může splnit.”