Když jsem byla malá, maminka mě naučila jednu básničku, byla opravdu první a taky od ní poslední:

I LIKE COFFEE
I LIKE TEA
I LIKE BOYS
and
BOYS LIKE ME

Pamatuju si jí pořád a dnes už je to pro mě taková mantra. Myslím ta káva, samozřejmě.
Miluju kávu po ránu a s ní si přemítám různé příběhy v čase. Zrovna včera, když jsem přišla domů, tak můj bývalý partner hlídal Barunku výjimečně u nás. Nejenom, že mi dopumpoval skládačku, hned mi hlásil, tak já ho pumpla o teplý spacák. Vyrážím do hor. Jak toho bylo tenkrát až moc, tak dlouho nebylo nic. Téma hory nás rozpovídali a já začala klást otázky typu, jestli jsou ještě spolu a jestli je šťastnej. Úsměv vyhasl, tak jsem mu chtěla zvednout náladu, že mám pro něj štangli salámu a že je vlastně od Lary až z Litvy a že je vlastně sama a že je krásná a že miluje Prahu. Ráno u kávy jsem se přistihla, že přes štangli salámu dohazuju bývalému partnerovi kamarádku z Litvy, život je úsměvný…:-D.