Nikdy by mě nenapadlo, že odjedu mimo domov na 2,5 měsíce a nebude to dovolená. Že přijde nějaká nemoc, která ochromí svět a my díky tomu se rozhodneme nebýt v Praze, v malém bytě v Karlíně, ale někde, kde se bude lépe dýchat, kde bude příroda za rohem, kde budou další milí lidé, kde nám bude zkrátka líp.
Byla to zkouška, byl to zážitek, byla to jedinečná zkušenost. Sžít se s lidmi na dlouho, se kterými trávíte právě ty dovolený nebo za nimi jezdíte na víkend. Být intenzivně spolu, s dítětem, které není pro partnera vlastním a s rodiči, kteří nejsou mými.
Na první štaci jsem si uvědomila, jak je nutné mezi sebou mluvit – k o m u n i k o v a t. Mluvit zavčasu, tak jak to cítím, v lásce a upřímnosti. Nemlčet, nenechat to tzv. vykysat. Jo, je to nepříjemný, ale vždy je to lepší varianta, než když to bouchne anebo když se to řeší ex post. Někdy je lepší se poslat „někam“ dřív, než, když ztrácíme půdu pod nohama. Je nutné nastavit si režim, pravidla, bez toho to v komunitě s dětmi nejde a to se nám myslím povedlo. Smát se, hrát si, zkrátka cítit se dobře. Málokdy si ale uvědomujeme, že se o to musíme postarat my sami a nikoliv ti druzí.
Jak bych si přála někdy více empatie, více laskavosti, více pochopení. Jak bych si přála více nadhledu, nebýt naštvaná celý den a doslova se rochnit ve své zranitelnosti. Byla to výjimečná doba, která mi přinesla uvědomění jak je těžké být dlouho mimo domov, který tvořím a kde se cítím svobodně, tak jak cítím a chci aby se cítila i má rodina. Jak není zbytečné a nemusím se bát, zavolat si o pomoc svému učiteli, promluvit si s partnerem a nebrat nedorozumění jako krizi, když jde jen o ladění a posun vpřed :-). Jak se naučit čelit kritice a nejít do ní, když máte jiný názor anebo naopak jít do toho a unést to, co z toho vyplyne. Říct si o to, co potřebuji a co ode mne můj partner. Ono se může stát, že i když to řeknete, tak to nepřijde hned, ale díky bohu, že to přijde později. :-) Ach ta škola života!
Zavčasu jsme ucítili, že s velkou vděčností a díky, je čas vrátit se domů. Když vám dítě občas zapláče, že chce domů a že stesk po domově je velký a na poslední procházce do lesa začne brečet, že to bylo fajn a že se jí bude po všem a všech stýskat, tak nakonec vyhrál pocit, že jsme to všichni zvládli a že se znovu opět rádi uvidíme a já jen pevně věřím, že nikoliv díky další epidemii.
Komentáře