Díky Mami

Cesta pravé ženy, cesta pravého muže, každý žijeme svůj příběh. Kdo je to ten pravý muž a kdo je to ta pravá žena? Zkusila jsem si odpovědět na tyto otázky a na jiné, když jsem se vrátila po třech hodinách z lesa s fotkou maminky. Je to první z kroků rituálu, poděkovat mamince za život. Maminka mi zemřela, když mi bylo dvacet jedna let a za její krátký život a můj nevědomý, jsem to nestihla a netušila, jak je to pro můj život důležité. Díky Zdeňkovi Weberovi a Výcviku Cesty pravého muže, jsem ucítila to udělat, pro můj další život. Netušila, jak silné to celé bude. Brzký odchod maminky jsem si dost a dlouho zpracovávala a možná ještě zpracovávám. Uvědomila jsem si, že to nejdůležitější, že jsem na světě, je přece díky mámě a také tátovi. A já jsem nikdy nepoděkovala. Teď je šance a naštěstí je možná, i když maminka už je jen mým andělem. Odešla jsem do lesa s fotkou maminky a emoce, které přišly, mě zaskočily. Bylo jich tolik. Vzpomínky na dětství, schoulení se mamince do náruče, výčitky, že je slabá, výhružky, že když bude pít nebudu jíst, zjištění, že v některých situacích se chovám stejně jako ona a že to chci změnit. Nakonec přišla bolest, láska a vděčnost. Příroda byla se mnou a promlouvala ke mně v symbolech. Bílý motýl, který mě přivítal a byl na začátku se mnou, hluboko v lese na palouku dva motýlci, kteří se pronásledovali a hráli si, byli spolu a zdálo se, že jsou do sebe zamilovaní a neoddělitelní. Nakonec se odloučili a já jsem tak toužila, aby zůstali spolu. Nezůstali. Nešlo to, každý si šel svojí cestou, a přesto nepřestali třepotat radostně a svobodně svými křídly. Místo, kde jsem překročila pomyslnou bránu být s maminkou v přítomnosti i ve vzpomínkách, tam kam jsem se na konci tak ráda vrátila a kde mi bylo nejlíp, bylo místo v mém srdci. Slunce mě hřálo, dívala jsem se nahoru směrem do nebe za mým andělem, do rozkvetlého keře a bylo mi krásně. Když jsem se vrátila domů a zapálila jsem svíčku, začala jsem psát mamince dopis. Tak jak jsem to cítila, beze strachu, bez žádné vložené morálky, výchovy, tak jak se to tzv. sluší. Slova proudila ze srdce, plakala jsem a zároveň jsem cítila neskutečnou úlevu, která přirozeně přišla s poděkováním za to, jaká maminka byla, za její lásku a radost, kterou nám, i skrz její nešťastný svět, dokázala dát. Pochopila jsem a věděla jsem, že jsem připravená, odejít do lesa, vytvořit si pomyslný hrobeček a poděkovat mamince za život, že jsem TU. Všechno proběhlo už v lehkosti a smíření. Určitě to bylo jiné, než když by maminka žila, ale přesto jsem vděčná, že mě k tomu má cesta dovedla a lidé, které jsem potkala na ní. Děkuji...