Moc brzo...

Stále mi to nedochází a velmi těžce chápe, když odchází lidé do světla moc brzo. Ti, co si přejí žít a milují život, rozdávají radost a vysílají krásnou energii na všechny strany. Proč mají zrovna oni určeno, že už splnili co měli. Kdo o tom rozhoduje? Přišli na svět jen za nějakým účelem anebo pro někoho? Měli tu něco předat a jít? Mám před očima film "Tohle je náš svět", kdy odchod milované maminky a ženy byl v oslavě, veselí, radosti, se zpěvem a v lásce. My to neumíme, rozloučit se v oslavě života. S odchodem velmi blízkého člověka si uvědomuji, jak je důležité mít v duši radost a smích, aniž bychom něco či někoho měli. Vnímat život jako dar a žít ho. Nežít vztahy, které nás trápí. Vyživovat své tělo, umět se zastavit a spočinout v náruči milovaného člověka. Neočekávat, že někdo něco udělá za nás a trápit se tím, že to neudělal. Všechno nechat tak jak to je, jak to běží, co bylo to bylo a co bude si stejně tvoříme teď, tak proč se trápit. Můj životní autobus krásných bytostí opustila krásná duše. Věřím, že se už potkala s dalšími, se kterými se už odtud znala a že se v tom Nebi má s nimi krásně. Anděli, moc si přeju, aby ses znovu narodila, tak jak si přeješ, objímám Tě!